Memoriál Františka Ohery

*12.2.1922  -   +26.10.1997

Únorový. 2002     Únorový 2003

  1r. 2005     2r. 2006    3r. 2007    4r. 2008    5r. 2009    6r. 2010     7r. 2011    8r.2012   9.r 2013   10r. 2014

11r. 2015

Kompletní výsledky  ke stažení  zde.

Memoriál Františka Ohery pořádál MK Seitl od roku 2005 a navazuje na únorové Třebovické maratony z roku 2002 a 2003. Od 2010 ho pořádají  Pert Wala a Milan Celuch.

O Frantovi napsal Otto Seitl :

   O Frantovi bych mohl napsat pomalu celou knihu, protože jsme spolu zažili hodně. Poprvé jsem s ním běžel v roce 1975, kde jsem běželi oba dva první maraton a to v Prostějově. Potom několikrát v Košicích na 100 km. Franta byl spíše ultravytrvalec než maratonec. První 24 hod. opět běžel se mnou v Hostivicích u Prahy v roce 1985. V roce 1987 jsme opět měli startovat v Plzni na 24 hodin. Bohužel, pořadatel ho nepustil na start, kvůli tomu, že měl vysoký tlak. Tenkrát byly na maratonech a delších závodech  lékařské kontroly. Každý musel projít lékařskou prohlídkou a teprve potom dostal startovní číslo. Tam jsem ho poprvé viděl, jak před závodem doslova brečel, že ho nechtějí pustit na start. Ale za 4 měsíce jsme opět stáli na startu 24 hodinovky v Žilině, kde konečně běžel. Franta byl známý tím, že měl na občerstvení chlebíčky, 5 piv Gabrinus, tři štamprle rumu a mezi tím si i zakouřil. Právě v Žilině při závodě jsem mu řekl: „Franto, když kouříš, aspoň se projdi“. Po závodě mi řekl, že jsem mu dobře poradil, protože s tou cigaretou ušel 400 m. V roce 1990 jsem ho vzal do Francie opět na 24 hodinovku do Eppevill. Franta měl tehdy už přes 70 roků a ještě nikdy nebyl v zahraničí a ještě tak daleko. Musel si vyřídit pas a vyjeli jsme. Jak sám říkal, už týden před odjezdem nemohl spát, jak byl nervózní. Projeli jsme několik států a pořád chtěl, aby mu dali do pasu razítko, aby mohl ukázat dceři, že byl v zahraničí. Opět jsem ho litoval, protože nestartoval, kvůli tomu, že měl průjem a byl cely zelený. Po závodě ožil. Jenom to, co jsem zažil na tomto závodě, stálo za to. Nejvíce se staral o náš okruh v lese u VŠB, téměř denně tam nám vysekával kořeny. Jak třeba trénoval, vzal si batoh, ve kterém měl písek a šel do Kyjovic a  zpět.

Jak jsem hledal Oherovy okruhy (Ivan Zajíček 1946 - 2012)

Je vždy dobré mít „něco za humny“. Zvláště, když je to u velkoměsta. V mém případě je „za humny“ Porubský les, který se rozkládá mezi Porubou, Vřesinou a Krásným Polem. Má plochu asi 3 km2, tedy nic moc.Ale o to je malebnější, někdy co je malé, je skutečně milé. A mezi ním a Krásným Polem je skutečně krásné pole. A je jedná se skutečně o regulérní les se vším všudy na rozdíl od Bělského lesa u Staré Bělé, Zábřehu a Hrabůvky, který má ráz spíše lesoparku.Pochopitelně les využívají i kondiční běžci a maratónci, protože terén pro běhání je zde přímo ideální. Cyklisté zde řádí pochopitelně taky. A v létě či na podzim zde občas rostou i praváci, hnědí sametoví suchohříbci, holubinky a bedly jsou samozřejmostí. Pochopitelně zde využívají klidu zamilovaní i mnohdy nezamilovaní milenci a lavičky na nejrůznějších místech lesa by mohly vyprávět, tak jako nakonec všechny lavičky v parcích. Je zde i řada odpočívadel, ohnišť a dříve se pod restaurací Myslivna i tančilo. Ale to je již více než 40 let.V osmdesátých letech dvacátého století nastal na Ostravsku velký masový rozvoj kondičního běhání, který způsobil televizní seriál „Recept pro miliony“, kde k pobíhání lákal vychrtlý usměvavý MUDr. Myslivec, CSc s redaktorem panem Milanem Švihálkem a také současné založení spolku " Liga 100", který tyto nadšence sdružoval. Běhání se stalo dokonce jakousi módou. A pobíhání v terénu jsem tenkráte zcela podlehl i já, začal jsem napřed klusáním na dálkových pochodech a pak jsem od roku 1978 do roku 1986 zvládl celkem 21 maratónů.Můj nejlepší čas byl něco málo pod tři hodiny, tedy nic moc, ale stačilo to např. na to, abych v Košicích byl na MMM v cíli okolo 250. místa ze 1 200 závodníků, což mě bohatě uspokojovalo. Také by to kupodivu dostačovalo na to, abych byl teoreticky dokonce pyšný vítěz na prvních olympijských hrách v Athénách, kdy vyhrál Spiridon Luis v čase 2:58 minut.Na Nové huti K.G. jsme založili oddíl kondičního a maratónského běhu, který sdružoval 60 hutníků a závodili jsme, kde se dalo. Po celé republice, ale také třeba v Berlíně okolo řeky Sprévy. Měl jsem tu čest stát se samotným předsedou tohoto samorostlého spolku nadšenců. Letos jsme měli setkání po 22 letech v Kyjovicích – Zátiší a sešlo se nás právě 22. Zajímavá shoda čísel! Řada z nás již bohužel nežije a někteří borci v letech bývalé běžce připomínají jen vzdáleně. Choroby, zranění, věk – to vše udělalo své, běh určitě není všelék.V mém domě v Porubě tehdy bydlel hornický důchodce Franta Ohera (1922 – 1997), charismatický vysoký muž – s knírkem, můj skvělý kamarád, který začínal s běháním se zaprášenými plícemi s kamarádem ze šachty Janem Strnadem (1928) ve svých 52 letech. Jak mi vyprávěl, z počátku nedokázal uběhnout ani 100 metrů, nemohl popadnout dech a měl pocit, že mu srdce vyskočí z těla. I když dříve chodil po Vysokých Tatrách (byl např. osmkráte na Gerlachovském štítě), žádný jiný sport nikdy nepěstoval a navíc byl silný kuřák. Ale Franta se nevzdával a uběhnuté dávky se postupně prodlužovaly a dodávaly mu radost do dalších pokusů o co nejdelší zaběhnutý úsek. Aby měl kontrolu, vyměřil si právě zde, v Porubském lese, 1 200 m dlouhý okruh, vytrhal pár pařezů, zlikvidoval křoviny, pěšinku pracně vyčistil a vysypal pískem. Byla to strašná práce, ale Franta pracoval neúnavně den co den a mnozí mu pomáhali. Okruh byl kousek od restaurace Myslivna v lese, kde byl i ve vedrech poměrně chládek, takže se sem „sbíhali“ běžci z širokého okolí. Začali jsme tomu říkat „Oherův okruh“, ke kterému později přibyl i okruh kratší, již si nevzpomínám kolik měřil přesně. Ale to není podstatné. I ten „vyrobil“ on. Když se Franta naučil běhat stometrové úseky, začal délky prodlužovat. Svůj okruh napřed uběhl natřikrát, po nějakém čase celý a tak to šlo pořád dál. Po roce dokázal již bez přerušení uběhnout 10 km, koncem příštího roku 25 km a pak si Franta troufl v roce 1976 na svůj první maratón v Ostravě, shodou okolností právě v Ostravě – Porubě, kde bydlel. Zaběhl ho za 3:31 hod. a tento čas zůstal kupodivu jeho nejlepším, i když pak ještě uběhl řadu dalších. Ale kde se Frantovi paradoxně dařilo nejvíce, byly stovky a dvacetičtyřho­dinovky, kdy dokázal uběhnout „stovku“ pod deset hodin a za dvacet čtyři hodin ještě v dvaasedmdesáti letech uběhl v Plzni přes 100 km. Při tom pokuřoval a popíjel pivko. Titulek v plzeňském plátku tehdy zněl – „Sedm piv pro Oheru!“. Beze slov. Takový byl můj dobrý kamarád František. Zažil jsem s nim strašně moc. Některé příhody se ani nehodí publikovat, nebyli jsme pravda žádní asketové. Lékaři na něm při závodech dělali vědecké pokusy, brali mu moč a krev, vážili ho a tak různě. Šokoval je věkem, vysokým krevním tlakem, cigaretami a pivem. Pak o něm sepisovali moudra. Ve své kategorii nad 70 let byl snad i světová rarita. Když v roce 1981 vydal jeden z dalších proslulých propagátorů běhání Dr. Emil Dostál svou knihu „Běh pro zdraví“, která by se klidně mohla jmenovat i jinak – Utečme infarktu, Běh pro život, Prodlužme si život během či Během proti stresu, protože klus považoval tehdy autor za téměř „všelék“, zařadil do závěrečné části díla „Autentické výpovědi“ běžecký příběh Franty Ohery na str. 171 –172 pod názvem kapitoly – „Od 100 metrů ke 100 kilometrům“. Tam se však o pivu, cigaretách a vysokém krevním tlaku nepíše pochopitelně nic. Ale své okruhy v Porubském lese tam Franta pochopitelně nezapomněl popsat, i když se skromností mu vlastní neuvedl, že je vlastně vybudoval on sám. Zde na jeho lesních oválech trénovali pravidelně tehdejší ostravští maratónci – Molata, Cametis, Jerakas, Jadrníček, Brož, Staniševský, Vetrák, mistr sportu Dubnička, Seitl, Knop, Langer, Tvarůžka, Drahoňovský, Žůrek, Krůček, Gerych, Strnad , Hubáček a zajisté celá řada dalších, na které jsem již po třiceti letech zapomněl. Běhával zde i známý ostravský kardiolog MUDr. Doc. Šimíček, který rovněž běh ordinoval jako prevenci všech nemocí srdce a cév. Dnes má potíže s klouby, před artrózou se mu nepodařilo utéci. Já jsem zde kroužil zřídka, okruhy mne nikdy nebavily, potřeboval jsem při běhu pozorovat krajinu, která se střídala. Tak jsem vždy oběhl celý les po jeho okraji, což činilo asi 6 km, cestičky se mohly kombinovat a dalo se klusat po různých pěšinkách třeba půl dne. Ale zpět k Oherovým okruhům. Vedle bývala hrazda a odpočívadlo, kam se odkládaly svršky běžců. Na okruzích bylo rušno převážně v podvečer, kdy byly podmínky k běhu nejideálnější. Mnozí sem i přijížděli na kole – chyběla jen sprcha a pípa s pivem. Byla zde i nástěnka, kde se vyvěšovaly propozice nejrůznějších závodů a výsledkové listiny již proběhlých akcí. No a tak jsem se dnes počátkem září roku 2009 po téměř třiceti letech vydal tyto okruhy pozdravit s tím, že si zavzpomínám na skvělého Frantu Oheru přímo na místě činu. V tomto lese jsem v posledních letech pochopitelně byl mnohokrát, ale podívat se na Frantovy běžecké okruhy mne nenapadlo. Až dnes! A nestačil jsem se divit, 12 roků po Františkově smrti po nich není ani památka, jsou zarostlé křovinami, maliním, ostružiním a jen taktak se mi lesem podařilo prodrat se k hvězdárně. Jen hrazda zůstala, ale je zcela jiná než před léty. Tak mi to všechno přišlo trochu líto a zavzpomínal jsem si s pomyslnou slzou v oku na dobu, kdy to tady na okruzích „hučelo“. Zbyla jen sentimentalita a vzpomínka na doby, kdy člověka na slovo poslouchaly jeho trénované nohy a ostatně celé tělo, což dodávalo obrovskou volnost a svobodu i v „reálném socialismu“, který zase tak špatný nebyl, protože jsme byli mladí a holky nějak hezčí. Jen to pivo s nahořklou chutí a bílou hustou pěnou zůstalo stejné, i když ani to není zcela pravda, protože v mnoha hospodách ho neumí pořádně načepovat a kysličník uhličitý bublá ve skle jako o život. Práce v „zápípí“ vyžaduje zodpovědnost – hospoda není holubník. Není nad tlačení vzduchem! Ještě dnes je zcela jistě v Porubě i okolí řada těch, kteří „Oherovy okruhy“ pamatují a potili si na nich svoje trika. Ale postupně jich ubývá a proto jsem chtěl na tuto epizodu ostravského běžeckého života osmdesátých let minulého století zavzpomínat. Frantovi patří dík za všechny! A přiznejme si upřímně, že každý z nás někdy v životě na nějaká taková místa, která již v podstatě neexistují, se smutkem v duši také narazil…

Pokud se vám náhodou nezdají jeho výkony dnes nijak oslnivé, je nutno si uvědomit, že všechny jsou až po padesátce, Franta většinu života pracoval v dole a prašné prostředí plícím bere kapacitu.